OBECNĚ DO ÚVODU Z HISTORICKÉHO POHLEDU

     Co předcházelo výrobě u sklářského stolu s měchem, tak specifické pro naši oblast Jablonecka a Železnobrodska. Historie práce u lampy sahá do hodně vzdálené minulosti. Archeologové odhalili vinuté perle v nalezištích z konce doby bronzové. Umění ovíjení skla kolem drátku ovládali už starověcí skláři na dvorech vládců Egypta, Sýrie, Mezopotánie i Středomoří. Ve větším množství vznikají "vinutky" až ve 2. tisíciletí v Italských Benátkách a Muranu. Tamní skláři jejich výrobu dovedli k dokonalosti. Italové si pracovní postupy přísně střežili, ale nakonec jejich taje pronikly postupně přes Francii do Německa a v 1. polovině 19. století také do Čech. U nás v Čechách se perle vinuly hlavně pro růžence. Šumavští skláři je dováželi do západní Evropy už na přelomu14. a 15. století. Současný způsob vinutí, mačkání, tvarování a další pochází z druhé poloviny 18. století a je spojeno s Turnovskem a objevem tavení kompozičního skla. Nejstarší publikace pojednávájící o umění, jak vytvářet různé předměty nad lampu, je označovaná pouze monogramem "A.A.G.". Kniha vyšla ve Vídni v roce 1759 v němčině pod názvem "Umění tavit sklo nad lampou, nebo-li návod, jak tavit skleněné rourky".

     V roce 1832 v Berlíně vydává Dr Rockstrom sklářskou příručku a v ní je popisována práce se sklem nad lampou. Rockstromova příručka shrnuje vše podstatné, co měl vědět sklář na počátku 30. let 19. století o zpracování skla nad lampou a z našeho hlediska se věnuje popisu náčiní. Popisuje 2 způsoby dmýchání do plamene. Pomoci měchu upevněného pod stolem a pomoci dechu skláře. Mohla stačit i svíčka, ale ta musela mít neobvykle tlustý knot nebo mohla být spleténa z několika tenkých svíček, které se teplem spojí v jednu svíci s mnoha knoty. Pokud byl použit kahan plechový nebo skleněný, dával se do něj líh, lůj nebo čistý olej, do kterého byl ponořen tlustný knot a ten musel být z kvalitní navíjené bavlny a nahoře rovně ustřižen. Tvar kahanu byl různý. Trubička, pomocí které se foukalo do plamene, zpravidla úzká, dlouhá asi 16-21 cm na konci asi v délce 4 cm zahnutá a konicky zašpičatělá, bývala zhotovena z měděného nebo pozinkovaného železného plechu. Rovný konec měl sklář v ústech nebo byl spojen s měchem. K tvarování skla byly používány různé typy kleští. Specifickou pomůckou byl hovězí měchýř opatřený na dvou stranách dřevěnými rourkami, jehož vzduch se vháněl do plamene.